Výstavou Vzdušný prostor představuje mladý talentovaný sochař Jaroslav Koléšek svou tvorbu v ostravské Galerii Beseda (do 3.6.).
Návštěvníka, který se odhodlá sestoupit do suterénních prostor kavárny Beseda a projít prodejní částí galerie, uvítá u vstupu do výstavního prostoru stříbřitě se lesknoucí objekt, ze kterého člověk cítí něco technicistního, zároveň ale také něco organického, naturálního. Ve duchu kombinací technického a živočišného je pojata celá výstava.
Hned při vstupu do galerie diváka zarazí, jak je výstava, ač sestávající „jen“ ze soch, různorodá. Při zběžném přehlédnutí prostoru člověku přirozeně spočine zrak na několika jasně barevných, ale ne pestrých, plastikách razících mezi ostatními, materiálem i barvou, ponuřeji laděnými objekty. Klasické uspořádání výstavy při stěnách místnosti s jedním centrálním prvkem člověka ničím neruší a přirozeně jej navádí, aby si výstavu v klidu prošel, a zároveň mu dává prostor, aby se zastavil a o sochách popřemýšlel.
Vnímavý divák nemůže Koléškovy sochy totiž jen tak bezmyšlenkovitě přeletět pohledem a jít dál. Člověka okamžitě upoutá tušená povědomost všech zhmotněných vizí. Jakoby je už sám někde viděl, zažil je, jakoby je měl odnepaměti ve svém vědomí. Znepokojivé jsou především vztahy jednotlivých prvků, do kterých je Koléšek staví. Vždy se v jeho sochách odehrává něco divného.Torza ženských těl ovidiovským způsobem metamorfují v rozkvetlou louku, stříbřitě jaderné exploze jsou zachyceny v okamžicích, kdy zatím není zcela jasné, zda je střelmistrem spíše vegetarián s militaristickými sklony nebo vojáček na zelném trhu, ve stejném okamžiku probíhají archeologické vykopávky dávno zkamenělých motorů a neotřelým způsobem zakonzervovaných vraků éroplánů a škunerů, a na pozadí toho všeho se schyluje ke střetu mezi obrovským ozbrojeným scrotem (šourkem) a dalším podobně podivným biomechanickým tvorem-strojem.
Předcházející výčet tedy nastiňuje dva základní okruhy, kudy se Koléškova tvorba ubírá, a sice vize militaristicky postcivilizační éry a dále pak tvarový slovník v náznacích (někdy až okatě) erotický, pořád ale bezpečně balancující na hranici pornografie. Tato téměř samu sebe vylučující směsice témat je podpořena diverzitou materiálů, se kterými Koléšek pracuje. Vlastnosti zvolených materiálů a technologií využívá přesně podle svých potřeb.
Největší prostor na výstavě dostaly skleněné plastiky. I v rámci tohoto jediného média jsme svědky různých přístupů k práci s tímto materiálem. Koléšek využívá jak přesně vybroušeného, skoro až minimalistického (Placebo) nebo čistě vyfouknutého, dokonale vypnutého tvaru (Zeleninová bomba), tak nahrubo na sebe kladené, v sobě letecké katastrofy ukrývající kusy skla (Crashware).Nespokojuje se také jen s typickou čirostí skla, dle potřeby přidá více či méně barvy (Hnízdo), která dále umocňuje celkové vyznění objektů. Použití skla jako definitivního materiálu pro militaristickou ekvipáž či záznamy již výše zmíněných explozí vyvolává jednak zvláštní dojem křehkosti a pomíjivosti lidského života a lidství obecně, dále umocňuje zdání stejně křehké dokonalosti a pomíjivé vycizelovanosti armádních konfliktů (Navěky stříbrný, Zbraň). Vojenskému materiálu tímto Koléšek dodává až jakousi exponátní hodnotu nebo pomníkovou funkci.
Podobně rozličným způsobem využívá vlastnosti – materiálové i optické – polyesterových pryskyřic. Tyto mu dovolují, podobně jako sklo, ale bez katastroficko apokalyptických následků, v sobě ukrývat lecjaká tajemství (Proměna v louku). Hrubost jiných, klasičtějších materiálů většinou nějakým způsobem zjemní. Surový beton doplní drobným čůrkem čirého skla v Prameni nebo kamenné ponorky nechá projevovat svou Lásku podmořskou.
Jak Koléšek sám uvádí, je pro něj nejdůležitější, „aby tvar fungoval sám o sobě, aby v něm byla obsažena nějaká síla a energie“[1]. Pracuje tedy s primárními sochařskými zásadami, jako je například nekonečné hledání ideální kompozice, plnost tvarů a vícepohledovost sochy, nenakládá však s touto svou výbavou anachronicky. V jeho práci lze snadno vycítit jistý výhled do budoucnosti; odkazuje až tam, kde biomechanické bytosti nebudou jen výplodem fantazie spisovatelů žánru sci-fi, ale tam, kde se v laminátových krajinách budou setkávat torza lidských těl právě se svými biomechanickými potomky.
Koléškova výstava má průřezový charakter, zahrnuje sochy a objekty od roku 2000 do současnosti, může tedy vyvolávat dojem lehké přeplněnosti či roztříštěnosti. Více ji však vystihne již užité slovo různorodost, ze všech vystavených děl je však stoprocentně cítit jeden autor. Koléškova výstava nabízí nepřeberné množství podnětů vzbuzujících úvahy a dokazuje, že pomalá sochařská práce má i v dnešním chaotickém světě stále své pevné místo.
[1] David Voda, Vzdušný prostor, in: /Vzdušný/ prostor druhu JK. (kat. výst.), Galerie Beseda Ostrava, Ostrava 2011
