Jeden z nejzajímavějších plakátů, které za poslední dobu oživily nudu opavských výlepových ploch, zval na koncert výjimečného hudebního uskupení Valerian˝s Future. Návštěvníky opavského klubu Mrkev mohlo v sobotu 19. března na chvíli zmást, že dlouho po avizovaném začátku akce bylo podium stále přeplněno velkým množstvím reprobeden, zesilovačů, otřískaných hasících přístrojů, pružin, částí ložisek, rour a různým dalším blíže nespecifikovaným ani nespecifikovatelným kovovým šrotem. Leč záhy na scénu nastoupila dvojice hudebníků, která dokázala, že je vše ve skutečnosti připraveno. Akustická kytara prohnaná spoustou zkreslujících efektů se nevzdala svého staromilského, skoro až suchého zvuku a nechala zaznít místy až bluesovým motivům doplněným podivnými perkusemi popsanými výše(viz onen kovový šrot). Po čtyřech víceméně improvizovaných skladbách a krátké pauze se prostor podia téměř zcela zaplnil změtí lidí a očekávaný nářez mohl začít. Krátká zvuková zkouška provázená hesly jako „... je 22:29 a hledáme trsátko...“ se se zažehnutím plamenů rychle proměnila ve zvukovou a fyzickou smršť, kdy se mezi třemi tloukacími a čtyřmi strunnými nástroji(zřejmě dvě kytary, dvě basy(pokud ovšem některý z tloukacích nástrojů také neměl struny)) v různých kombinacích a v různých počtech střídalo šest hudebníků. Nezasvěcený návštěvník koncertu si možná musel chvílí zvykat na to, že zpěv – ač byl zřejmě podložený interesantními texty - nebylo možné brát jinak než jako další cihlu v hlukových stěnách industriální stavby stržené nezkrotnou tsunami valící se vstříc dunivým explozím jaderných elektráren. Jednotlivé skladby přecházely bez zbytečných prodlev jedna ve druhou a snad jediným zdržením na jízdě šíleného výtrysku nepotlačované primitivní mužské energie byl rychle odstraněný technický problém. S počtem odehraných písní a s počtem vypitých absintů přímo úměrně rostl počet odhalených těl míhajících se po podiu a počet <|> nesoucích se éterem. Nepřímo úměrně ale klesala zpočátku nezkrotná a nezlomná energie sršící z performerů zprvu striktně určujících směr tanků řítících se pouští.
O tomto spíše fyzicky zážitkovém než posluchačském koncertě snad nelze říci, že by šlo o zábavu sofistikovanou, spíše snad syrovou, surově sající síly. Nevím jen, jestli ale bylo nutné, aby veškerá opavská alternativní a undergroundová mládež dodržovala Komenského principy ideální výuky, v tomto případě přenesené do poměru jeden muzikant – jeden posluchač.
